Travel Kitchen se letos stala cestovní kanceláří. Vše hlavně kvůli tomu, aby bylo cestování našich klientů ještě pohodlnější. Abych neměla svázané ruce legislativou při sestavování dovolených a nabídla vše hezky dohromady. Ještě jednodušší a komplexnější služba se zárukami cestovní kanceláře. A pak rána, kterou jsme nikdo neviděl přicházet…
Odlet na Azory
Je 9.3.2020 a já v Praze nastupuji do poloprázdného letadla a letím přes Portugalsko na Azory. Už v tuto dobu jsme se dočítali o obětech v Číně a několika v Evropě. Byla to doba, kdy jsme se těm, kteří nakupovali těstoviny a rýži do zásoby, v podstatě smáli.
Nehodlám si ale těmito vzdálenými skutečnostmi zničit svoji první pracovní cestu. Pečlivě připravený program je plný prozkoumáváních různých míst na 4 z 9 ostrovů, obhlídek ubytování a schůzek s partnery. Všechno je třeba zažít, zkusit a pak vhodně seskládat a doporučit podle požadavků a představ klientů.
Zavření hranic
„Zavřeli nás“ psal mi v smsce Jakub. Pro mě a mé přátelé, kteří jsou zvyklí se svobodně pohybovat a uzavřené hranice v době komunismu sami nepamatujeme, byla tohle těžká rána.
Na Azorech bylo v tuto chvíli jaro v plném proudu. Ostrovy se díky zelenaly a venku bylo krásně. Navíc tu nebyl ani jeden případ koronaviru, takže to vypadalo, že to tam nějak přečkám. Stále jsem se upokojovala tím, že domu mě vždycky pustit musí. Schůzky probíhaly nad očekávání dobře. S některými lidmi, se kterými jsem se potkala, jsme byli hned na stejné vlně a naše poslání v tom, co přinést klientům, nás pozitivně nabíjelo a spojovalo.
Jenže pak se to začalo všechno kazit i na ostrovech…
Ovládnutí strachem
Věřím, že v době krize sehrál ve všem obrovskou roli strach. Strach ostatních, který z vás v jejich očích dělá hrozbu. Smrtelnou.
Ze dne na den se zcela změnily zvyklosti na společných schůzkách. U vchodu na mě čekala povinná desinfekce, lidé se vyhýbali kontaktu a drželi si odstup. Ani fakt, že jsem na ostrově již několik dní, jim na klidu nepřidal. Akceptovala jsem tato opatření a byla ráda, že mi alespoň schůzky neruší zcela.
Pak ale přišel e-mail, ve kterém mi zrušili objednané ubytování na nejmenším azorském ostrovu Flores. Moc jsem se tam těšila. Přezdívá se mu evropská Havaj, a to kvůli množství vodopádů a nekončící zeleně. Na jaře ideální čas pro focení.
Řeknu vám, že hledat na internetu informace o aktuální situaci bylo pekelně těžké. Mých pár desítek hodin lekcí portugalštiny na duolingu na tohle prostě nemělo. Jazyková bariéra ale nebyla to nejhorší. Horší bylo, že člověk nevěděl, jaká média hledat. Naštěstí se mi již podařilo vybudovanou si síť kontaktů. Takže bylo nakonec jednodušší zavolat nebo napsat e-mail někomu z ostrova.
Začala jsem zjišťovala, jestli je vhodné, abych na miniaturní ostrov, který za hodinu obkroužíte celý dokola, vůbec odletěla. Úžasná Carla mě okamžitě propojila s majitelem jednoho z hotelů, který mě ubezpečoval, ať dorazím, že se o mě postarají. Ale…
Nejvyšší čas jet domu
Jestli mě něco potápěčský výcvik s Andym naučil, tak to, že je třeba přerušit řetězec událostí dřív, než bude pozdě. Další den ráno jsem si tedy řekla, že 3 další věci a dost.
Všechna místa, kde se běžně pohybují turisté, byla najednou uzavřená, a to až do konce dubna! A to včetně těch venkovních. Zkusila jsem objet pár míst podle předem daného plánu, ale ten stejná scénář se opakoval dokola.
Zrušená schůzka.
A nakonec mi napsala Carla, že se právě vláda rozhodla omezit všechny lety na a z ostrovů. Další den byl poslední, kdy vše ještě létalo.
Je po všem. Je třeba změnit názor a jet domů, alespoň, než se vše zase uklidní. Takže jen zbývalo najít vhodnou cestu, jak se dostat domů. Ceny letenek byly, samozřejmě, šílené. Nakonec jsem ale našla alternativu. Sice o dost delší a přes Madrid, ale za třetinu ceny. Hrozilo riziko, že zkejsnu v Madridu, což byl jeden z nejhorších možných scénářů. Ale za ten risk to stálo. Nebylo už na co čekat, neměla jsem tušení, co přinesou další dny.
Cesta na začátku pandemie
4 letiště za jeden den. Hygienické požadavky se dost různí. Odpoledne doma zasedá vláda, aby vyhlásila další opatření. Stihnu to?
Azory
Ještě zde nebyl potvrzený případ, přesto má pozemní obsluha roušky. Několik pasažérů v letadle také, ti stejní se pak snaží si držet rozestupy. V letadle se z hygienických důvodů nepodává ani jídlo, ani pití. Obsluha letadla je operuje bez roušek.
Lisabon
Lisabonské letiště je poloprázdné. Ale obchody ještě fungují včetně jídla. U přepážky, kde si vyzvedávám palubní vstupenku a odbavuju kufr se chvíli bavím s letuškou od španělské Iberie. Vypadá vyčerpaně, ale stále se zvládne usmívat. Hned se jí ptám, jestli si myslí, že mi poletí i navazující let z Madridu do Prahy. Říká, že už od včerejška hrozí zcela uzavření vzdušného prostoru nad Španělskem, ale to vypadá, že letadlo do Prahy letí.
Madrid
Jestli byl Lisabon poloprázdný, tak Madrid je letiště duchů. Všechny krámy jsou uzavřené. Našla jsem jen jeden stánek s jídlem, kde měli i španělské šunky. Takže oběd a dárky v jednom. Zasedání vlády se blíží a my stále sedíme na zemi v Madridu. 2,5 hodiny čekáme v letadle na volný slot. Létá totiž jen jedna runway. Jakmile vzlétneme, už vím, že ať budou opatření jakákoliv, přistát nás v Praze nechají.
Praha
I když letíme ze Schengenu, musíme přes celnici. Před ní se nevyhneme povinnému měření teploty. Několik lidí se zvýšenou teplotou si nechávají stranou. Evidentně se jedná o jednu skupinu. Co se s nimi děje dál, nevím. Na klidu to ale moc nepřidalo. Na celnici zjišťují, odkud letím. Portugalsko nebylo na seznamu zemí, ze kterých byste museli do povinné karantény. Transfer v Madridu na této skutečnosti nic nemění.
Doma
A jsem doma. Na dlouhou dobu. Na delší, než se zprvu zdálo. Svítá na lepší časy, ale nikdo pořádně neví, kdy se restriktivní opatření v jednotlivých státech uvolní natolik, abychom se mohli podívat za hranice.
Už teď ale vím, že po této zkušenosti, nebudeme cestování brát jako samozřejmost a budeme vědět, že i v této demokratické době lze tyto výdobytky jednoduše vypnout, zrušit.
Cestování v pokoronovirové době
Zvládla jsem se během korony naučit spíchnout ručně roušku, udělat křupavou pizzu, která chutná i mému tátovi nebo si sama napsat web. Ráda bych se ale opět vrátila k tomu, co mi jde nejlépe. Už se na tu dobu těším.
My s Kubou už máme jasno, že jakmile to bude možné, někam vyrazíme. Abychom si společně užili, že můžeme.
A nakonec věřím, že i ta cestovka byl dobrý nápad, protože bude určitě víc lidí, kteří si budou chtít naplno užívat této svobody, chcete-li privilegia a cestovat bez omezení a s Travel Kitchen taky bez kompromisů.
